Drsné Darrans

Po více než úspěšném prosincovém horském tažení jsme už žádné převeliké alpinistické ambice neměli, ale nakonec jsme v uplynulém týdnu zažili jednu z nejnáročnějších túr tady na Zélandu. Ne že by lezení ve Fiordlandu bylo samo o sobě technicky náročné, ale nástrahy počasí a především přístupové cesty dodaly výletu pořádné grády.

Náhodné setkání na Plateau Hut nás nahnalo do pohostinné náruče Paula Rogerse, místního horského guru, který nás kromě příjemného azylu (za který jsme mu na oplátku zplundrovali zahradu) dokopal k návštěvě Fiordlandu, který je sice sakra daleko, ale tamější atmosféra prý dozajista rozšíří naše alpinistické obzory. Vědět dopředu, jak tato prognóza bude pravdivá, možná bychom to ještě podruhé zvážili…takto jsme v sladké nevědomosti nakopli Bena a vyrazili jsme vstříc nejturističtější zélandské silnici.

Deset hodin pralesem a vodou

Předpověď hlásí vzácné dva dny pěkného počasí a my jsme rozhodnuti vytěžit z nich maximum. Za deště můžete na výstupy v Darran Mountains zapomenout. To se bohužel vztahuje i na cestu pod kopec a následný návrat, takže jsme sebou museli hodit! Ráno ještě rychle stíháme povinnou fotku v Milford Sound a následně se zanoříme do pralesa Tutoko Valley. Na velmi dobré doporučení jdeme v teniskách a pohory neseme na batohu. Už po pár krocích chápeme, jak to byla dobrá rada. Následujících mnoho hodin strávíme ve velmi různorodém terénu, ale vždy v mokru a blátě.

Zmíněná nevědomost v kombinaci s odhodláním nás hodinu za hodinou VELMI pomalu posouvá k vysněnému bivaku. Nejdříve 3 hodiny pralesem, pak brození Tutoko River, bloudění dalším pralesem (= mínus ledovcové brýle a na cestě zpět hůlky) a hledání správného potoka. Brození pod vodopády, výstup korytem dalšího potoka, lezení v plotnách a po vertikálních travách a keřích a konečně závěrečné sympatické 2 hodiny strmého stoupání. Už chápeme, proč i sem mnoho lidí raději letí helikoptérou. Útulný Turners Bivy přivítáme s velkým nadšením v půl osmé večer a více než brzkého vstávání se děsíme zpáteční cesty.

Mount Madeline

Tradiční “alpine start” s budíčkem v půl čtvrté zvládáme s přehledem a ještě za šera přicházíme na ledovec a pod dohledem impozantního vrcholu Tutoko kráčíme na snáze dostupnou horu Mt. Madeline, druhou nejvyšší v Darrans. Výstup není nijak obtížný (především v porovnání s přístupem k bivaku ;-) ale rozhodně ne nudný. Svítání nás zastihne akorát na hřebeni, kde se střídá sníh, led a skála.

Přes několik strmých výšvihů se dostáváme v půl osmé na vršek a můžeme se kochat rozhledy do všech stran za ideálního počasí. Na východě se na nás směje nezaměnitelná pyramida Aspiringu a na západě, za sněhovou čepicí Tutoko, je obzor modrý tak, že to skoro vypadá, jako by tam bylo moře. A ono tam taky je! Následujících 13 hodin už tak veselých není, neboť zahrnují návrat trasou, kterou jsme si tolik užívali. Akorát že sestupy bývají ještě nepříjemnější. V půl desáté večer přicházíme k autu jaksepatří rozebraní a bolí nás každičký sval v těle.

The Chasm– konečně v lezečkách!

Z horolezecké kocoviny se pomalu ale jistě sbíráme na Homer Hut, chatě, která patří New Zealand Alpine Club, a která je plná podobných šílenců nadšenců, jako jsme my. Ostatní jsou tu na rozdíl od nás za lezením, které, když už náhodou vyjde počasí, patří k nejlepším na Zélandu. Po notné energetické infuzi tak i my konečně lovíme lezečky a mágo a vyrážíme vyzkoušet místní terén. Po více než dvouměsíční lezecké abstinenci jsme více než skeptičtí, ale místní žula nás uchvátí na tolik, že se propracujeme až k stupni 20 (=7 UIAA, 6b). To jsou ostatně i nejlehčí cesty v Chasm. Více než čísla nás ovšem uchvátilo zdejší prostředí. Obrovský převis, který roste ze zeleného pralesa v nás vzbuzoval pocit, jako bychom lezli v Kambodži. Díky “střeše” jsme si navíc mohli užívat dokonale suché skály i za zamračeného dne plného přeháněk. Lezecké nadšení nás ještě vyhecuje den následující k průzkumu Wye Creek u Queenstown a pak už zbývá jen přejet přes kopec do oblíbené Wanaky…