Láska na první bahno

Nebudu chodit okolo horký kaše. Nápad jet na Zéland je báječný. Plán zkusit vylézt na pěkný kopce je skvělý. Rozhodně lepší než trhat kiwi. Ale že by se mi podlamovala kolena z toho, že Jakub chce ostrov brázdit v Defenderu? To ani ne. Ale stačila asi tak čtvrt hodina, abych změnila názor. Vlastní zážitek prostě bude vždycky nepopsatelně lepší než sledování Camel Trophy nebo Top Gearu…

Pracovní pondělky bývají náročné, takže si v úterý děláme jednodenní víkend a vyrážíme do Plzně na dlouho plánovanou schůzku do k Dajbychovi, za nablýskanýma Jaguárama a hranatýma Land Roverama. Cíl je jasný. Seznámit se s jízdou v terénu a nahlídnout pod kapotu, abychom věděli, na co si dát při nákupu pozor. Tomáš a Vašek, kteří se o nás báječně starali, opravdu neztráceli čas. Po stručném úvodu si Vašek sedl za volant nekonečně dlouhýho Defendera a posadil nás dozadu. Tom nastartoval nablejskanou Toyotu Land Cruiser a jelo se na PO-LY-GON.

Nebudu zmiňovat, kolikrát jsem v autě začala křičet, volat “ježíškunakřížku” a kolikrát jsem zavřela oči. Projížděli jsme dva brody, klouzali jsme blátem, couvali jsme do ÚPLNĚ KOLMÝHO KOPCE, vyjížděli jsme do absolutně svislýho vršku. Uf. Ještě dneska z toho mám orosený čelo. Navíc všechno probíhalo na úzkých lesních cestách. Ve chvílích, kdy jsem přestala být vyděšená, jsem se snažila soustředit na Vaškův zjednodušený výklad o tom, jak řídit, co je to náprava, uzávěrka diferenciálu nebo vývod sání. A pak to přišlo, ve třech slovech. “Tak teď ty.” Aha. Moje znalosti řízení narazily na tvrdou offroad realitu – žádná brzda, žádná spojka, rozjíždět se na dvojku.

Jakub odchází s Tomášem potrápit Toyotu a mě vyfasoval Vašek. Připadá mi fér ho upozornit na to, že jsem nikdy neřídila auto dlouhý jako tramvaj, nikdy jsem neřídila offroad auto (Suzuki SX4 se myslím nepočítá) a už vůbec nikdy jsem nejezdila po takových cestách. Teda spíš necestách. S absolutním klidem se mě jen zeptá, jestli mám řidičák. No mám, no… Takže jedem. Dávám si začátečnický kolečko po bezpečné louce, vzápětí mě vedoucí naviguje k bezednýmu bahnu, kterým mám projet a vydrápat se na jeden z kolmých kopců. Před blátíčkem zařadím kouzelné L (jakože jedu Lesem, má to logiku!), zamknu diferenciál, řadím za dva a krokem se nořím do bláta. Kopce se bojím, ale Vaškovo “nedělej nic, jen přidej plyn” mě naprosto uklidňuje, kopec bez zaváhání vyjíždím a snažím se pravidelně dýchat. Je to pecka! Za volantem asi sedím dost legračně, bezdůvodně nalepená na sklo, protože neustále dostávám instrukci: “Opři se.” To se to řekne!

Další peklíčko přichází v levotočivé odbočce z prudkého kopce, která pro jistotu nepřechází v rovinu, ale končí lesejčkem. A pokud člověk nechce skončit v lesejčku, musí zatočit vpravo nebo vlevo. Na jízdu s kopce se vyloženě netěším. Pro jistotu se po třinácté zeptám: “Takže žádná brzda, žádná spojka, nic nedělám a jedu?”. Pokývnutí hlavy a odpověď “Jak šlápneš na spojku, tak pojedeš jako na sáňkách” mě tak vyděsí, že zapomínám na všechny svoje motoristický zvyky. Najíždím si jak s kamionem a bez jakéhokoliv pedálu sjíždím ten nesmyslně prudký kopec a zatáčím. Neskutečný. Mám pocit, že jsem dokonce pohladila strohou plastovou palubní desku a šeptala něco o šampiónovi.

Asi abych neměla málo adrenalinu, ukazuje Vašek ještě na brod. Pomalu přestávám být vyděšená a jedu, abych splnila pokyn “Hlavně ve vodě nezastavuj.”. Brod je nakonec parádní, řekla bych dokonce, že snazší než na kole. Zastavujeme na louce, prohazujeme auta. Toyota je pohodlnější, interiér o něco pěknější, ale na druhou stranu má na volantu klakson, na který omylem troubím skoro při každým zatočení. Takovej italskej styl… S Land Cruiserem vyjíždím kopec bez uzávěrky diferenciálu, což se sice super, na druhou má tak ohromnej předek, že při jízdě přímo vzhůru mám v zorným poli jen a pouze kapotu. Což je možná dobře. I Toyotu řádně provětrám (rychlostí tak maximálně 8 km/h). Dokonce si po Tomášově instrukci troufnu na jízdu jedním kolem mimo brod. Skoro je mi líto, že zpátky do firmy musíme po silnici.

Legrace ale nekončí, v garážích se nás ujímá Jirka, který nám dává několik dobrých rad, které snad využijeme při nákupu  auta na Zélandu. To budou prodávající dost hledět, až začneme kontrolovat olej na polokoulích… Na zvedáku ještě dostaneme pár posledních tipů ohledně podvozku a hlavně milou nabídku konzultace přes půl světa, pokud bude potřeba. Odjíždíme unavení, roztřesení, ale dost veselí. Závěr, který jsem si z celého výletu vzala je, že Defender je nezničitelnej a dobrej. Tak uvidíme za pár měsíců.

Jakub neměl strach natáčet v kopci, kde jsem zkušeně pálila gumy nebo na sedadle spolujezdce, když se pokouším řadit. Doporučuji shlédnout, jestli chcete polichotit svému řidičskému sebevědomí.

Konec týdne jasně ukázal, že nejsme úzce zaměřený jen na hranatý monstra, který projedou kdekoliv. Jsme tolerantní i vůči malým, placatým a řvoucím krasavcům. Jen si nejsem jistá, jak by 911 zvládla zélandské brody.